Ztišená opera Martina Smolky: Bludiště seznamů

foto Michal Ureš

Přiznávám, nejsem nijak zvláštní milovnicí operního žánru.  Přestože hluboce obdivuji pěvecké výkony a fascinuje mě operní hudba sama o sobě (zvlášť pak od některých skladatelů), operní představení mě nijak zvlášť nikdy nelákaly. Nicméně nemohu říci, že bych nikdy dobré operní představení neviděla , ale nikdy mě to neuchvátilo takovým způsobem, abych to dál nebo znovu dobrovolně vyhledávala. Tedy až do letošního listopadu...

V dnešní nové době si tento žánr své místo a zařazení a podobu znovu hledá. O tom, že se mu to bude určitě dařit, svědčí tento příklad inscenace uváděné v divadle Alfred ve dvoře, která vyšla z pera výjimečného českého soudobého skladatele Martina Smolky, jehož tvorba mě tak nějak provází celým životem. Znám dobře jeho sborovou tvorbou (například Etudy pro Bambini) a je autorem i jediného operní představení, které jsem navštívila cíleně a dobrovolně  Nagano (v roce 2004 uvedlo Národní divadlo Praha). Mimochodem, tato opera je jediný příklad české soudobé postmoderní operní tvorby.

foto Michal Ureš

V režii autora libreta Jiřího Adámka  a s  téměř symbolickým názvem Bludiště seznamů tato „ztišená“ opera rezignovala na koncept velkého jeviště a přítomnost operního sboru. Původně pod názvem Seznam, otevři se! byla uvedena v roce 2014 Národním divadlem Moravskoslezskýma. Přestože měla výjimečný ohlas a získala Cenu Divadelních novin za rok 2014, reprízy nebyly v plánu a tak autorovou úpravou a přepsáním začala čeřit vody oblasti komorních divadelních prostor, respektive byla  nově inscenována  v rámci nezávislé scény divadla Alfred ve dvoře.

foto Michal Ureš

Místo orchestru Smyčcové kvarteto Pavla Bořkovce doplněné harfou a klavírem, místo sboru herci-mluvci Boca Loca Lab. Zděšenost tradičního operního prostředí vedoucí až k útěku ze scény symbolizuje part kontratenoristy v podání Jana Mikušky. Vynikající hudební kompozice s nenápadnou, ale důraznou pointou dokonale splňuje představu o současném nezávislém hudebním divadlu plně uspokojující intelektuální i emocionální potřebu výjimečného zážitku zcela jistě nejen u odborného publika.  

foto Michal Ureš

Tato hudebně-divadelní pocta Umbertu Ecovi, inspiračním zdrojem byla stejnojmenná kniha tohoto výjimečného autora, je v abstraktní formě bez postav a bez děje, zcela odhalená jen ve svém v hudebním projevu. Přesto pracuje se silným jevištním výrazem založeným na hudební evokaci emocionálních postojů, které vycházející z překvapivých možností samotné kompozice nové rytmicity při využívání rozkladu a koláže mikrointervalů a možností zvukového designu. To vše v absolutně minimalistickém pojetí scény, skrze lineární prostorové dimenze, počítající s těsnou blízkostí diváků, osobitým light designem a především milým a nezaměnitelným hudebním humorem Martina Smolky. 

Není nic potřeba, to, co na diváka působí je adekvátní touze po kvalitě ve využitých prostředcích pro tvorbu uměleckého díla. Dokonale fungující propojení hlasu a hudby. Ideální začátek nové éry, která se zatím může zdát jaksi svou lehkostí až pomíjivá.
Fíííííí…a je to pryč!

foto Michal Ureš